přímá konfrontace s násilím je totiž ve své podstatě matoucí, neboť zdrcující hrůza násilných činů a empatie s oběťmi nevyhnutelně působí jako překážka v přemýšlení.
Místo aby se s násilím konfrontoval čelně, pokouší se Žižek nahlédnout tento fenomén nepřímo, ze strany, jakoby úkosem:
Žižkova kniha není ovšem pouhou analýzou, nýbrž i pokusem o obranu - obranu násilí emancipačního.
a především pak to, jemuž Žižek říká násilí "systémové", projevující se neblahými, ba katastrofickými následky hladkého fungování našich ekonomických a politických systémů.
jednak násilí "symbolické", tedy násilí vtělené v řeči,
"subjektivní" násilí je pouze nejviditelnější částí základní triády, do níž patří i dva druhy násilí "objektivního":
To je východisko Žižkovy knihy:
Musíme umět rozpoznávat obrysy pozadí, jež podobné jevy vyvolává.
Měli bychom se naučit poodstoupit a odpoutat se od fascinující vábničky přímo viditelného "subjektivního" násilí, páchaného jasně identifikovatelným původcem a chápaného jako narušení "normálního", pokojného stavu věcí.
A není okázalé vzývání nenásilí a tolerance právě tím, co násilí udržuje při životě?
co nám znemožňuje vidět jeho podstatu?
Neměli bychom si však nejprve položit otázku, zda není není naše fascinace těmito viditelnými projevy násilí, ba naše hysterické brojení proti němu, právě tím, co nás oslepuje,
ať už nabývá podoby individuálních zločinů, teroristických útoků, fundamentalismu, týrání iráckých zajatců ve věznici Abú Ghrajb, násilných výbuchů občanské nespokojenosti, rabování, občanských či mezinárodních konfliktů a válek?
V čem tkví podstata násilí,
komplexně promýšlí a analyzuje tento fenomén ve všech jeho viditelných i neviditelných aspektech a především pátrá po jeho příčinách.
V knížce věnované násilí věhlasný slovinský filozof, psychoanalytik a kulturní kritik Slavoj Žižek