Porodní bábou proti své vůli

Becky Meyrsová, kdysi veselá a odhodlaná zdravotní sestra, se vrací do Hope River. S sebou si přináší trauma z porodu, kterému neúspěšně asistovala, a jako pacienta si veze svého bývalého zaměstnavatele, doktora Bluma. Doktor je na tom ještě hůř než Becky; smrt na operačním sále a tragický skon jeho ženy v ten samý den z něho udělaly nemluvnou, neschopnou trosku. Becky se usídlí v bývalém domově své přítelkyně Patience, a přestože má z porodů panický strach, musí se v chudém kraji plném zoufalých žen a mužů postavit svým démonům čelem.
Ukázka z textu
Pak se Bernice převalí a posadí se. Podávám jí plačícího chlapečka rudého jako rak, pupeční šňůrou stále spojeného s tím svinčíkem v klobouku, a ona mu začne zpívat. Alvin klesne na stupačku, v obličeji je bílý jako stěna. „Ani nevím, jak vám poděkovat, milostpaní. Budou v pořádku, než dorazíme k její matce?“
„Budou, ale hned je zavezte k nějakému lékaři nebo zdravotní sestře, ať jim pupeční šňůru přestřihne někdo kvalifikovaný. Já u sebe nemám sterilní nůžky.“
„Děkujeme,“ opakuje Alvin. „Mám u sebe pár dolarů. Omlouvám se, že vám nemůžu dát víc. Jste anděl spadlý z nebe, sestřičko.“
„Ne, peníze si nechte. My je nepotřebujeme. Už jsme skoro doma.“
„Děkujeme, Andělo,“ řekne mi rodička a já si uvědomuju, že si myslí, že se tak jmenuju. Anděla! Bernice zavře oči a odpočívá s blaženým výrazem člověka, který právě přežil zemětřesení nebo požár.
„Tak,“ říkám Blumovi, když se sesunu zpátky za volant a srdce mi ještě pořád buší ostošest. „Pomohla jsem přivést na svět miminko. Viděl jste to?“ Blum chrápe a po bradě mu tečou sliny. Smutně se něj podívám – kdysi to byl můj skvělý kolega, nyní je z něj zase dítě.
Sdílet na Twitteru
Sdílet na Facebooku