Řecké mýty

Z celkového takřka nepřeberného bohatství řecké mytologie autorka vybírá několik nejvelkolepějších příběhů - Hérakleovy práce, Théseus, trójská válka, Odysseovo putování, výprava Argonautů za zlatým rounem nebo Oidipův tragický osud - a přibližuje nám olympské bohy tak, jak je mistrní řečtí pozorovatelé zachytili, nejen v jejich suverénní všemohoucnosti, ale zároveň i v jejich polidšťující lstivosti a komičnosti. Na závěr se zabývá nevyčerpatelným dědictvím řeckých mýtů pro evropskou kulturu, na příkladech od renesančního malíře Botticeliho až po zakladatele psychoanalýzy Sigmunda Freud a zakladatele moderního románu Jamese Joyce.
V této knize naleznete všechny řecké mýty i různé variace na ně. Ke každé kapitole náleží výkladový komentář. Kniha vychází z četných příruček o řeckých mýtech s devatenáctého a dvacátého století.
Soubor mýtů řeckých klasiků a zároveň základní dílo pro studium řecké mytologie. Graves uvádí a komentuje i méně známé verze mýtů. Třebaže je někdy jeho výklad překonaný, jde o soubor, který je v podstatě nepostradatelný. Kromě mýtů a komentářů obsahuje i odkazy na původní prameny – a vzhledem k tomu, že většina děl starých řeckých i římských autorů v českém překladu vyšla, jedná se o dokonale uzavřený kruh.
Středověcí vyslanci katolické církve přinesli do Velké Británie
kromě celého souboru biblických dějin i evropský univerzitní
systém, postavený na řeckých a římských klasicích. Takové lidové
pověsti jako pověst o králi Artušovi, Guyi z Warwicku, Robinu
Hoodovi, o modré čarodějnici z Leicestru a králi Learovi, se
povaţovaly za dost dobré pro lidové masy, ale kněţí a příslušníci
vzdělanějších vrstev uţ za časŧ prvních Tudorovcŧ odkazovali
mnohem častěji na mýty z Ovidia, Vergilia a školních výtahŧ o válce
trojské. I kdyţ lze oficiální anglickou literaturu od šestnáctého do
devatenáctého století skutečně pochopit jen ve světle řecké
vzdělanosti, byly uţ v poslední době latina a řečtina odsunuty ve
školách natolik do ústraní, ţe se dnes od vzdělaného člověka ani
neočekává, ţe by věděl, kdo to asi byl například Deukalión, Pelops,
Daidalos, Oinóné, Laokoón nebo Antigona. Běţné znalosti těchto
mýtŧ se většinou čerpají z takových pohádkářských zpracování, jako
jsou Kingsleyho Hrdinové a Hawthornovy Tanglewoodské povídky.
Na první pohled se nedá říci, ţe by na tom příliš záleţelo, protoţe
poslední dva tisíce let bylo zvykem, ţe se nad mýty mávalo rukou
jako nad bizarními a chimérickými výplody fantazie, okouzlujícím
dědictvím z dětských let řeckého myšlení. Církev přirozeně sniţuje
jejich význam, aby zdŧraznila větší duchovní dŧleţitost bible. Přesto
je jejich hodnota při studiu raných evropských dějin, náboţenství a
sociologie nedocenitelná.
Sdílet na Twitteru
Sdílet na Facebooku