Tři hlavní tréninkové metody zdokonalení vyvinuté taoisty již také znáte: Velká cesta zlatého elixíru (Ťin-tan ta-tao), Dvojité pěstování (Šuang-siou) a Nabírání bylin vně Taa (Tao-waj-cchaj-jou). Meditační techniky a tréninkové postupy Školy mírného pěstování mají blíže k buddhismu a dávají přednost technikám Velké cesty zlatého elixíru. Škola zasazení a roubování tvrdí, že její metody jsou rychlejší a účinnější, a že využívají všech tří technik. Hlavním rozdílem mezi taoistickými školami je to, že Škola mírného pěstování má za cíl osvícení, jehož se snaží dosáhnout podobně, jako se buddhisté snaží dosáhnout buddhovství, zatímco Škola zasazení a roubování se cvičením snaží dosáhnout zdraví a dlouhověkosti.
V této části se budeme podrobněji věnovat pozadí taoistického tréninku čchi-kungu. Stejně jako u buddhismu, za tisíc let studia vznikly mnohé styly a školy taoistického čchi-kungu. Každý styl a škola má svou vlastní teorii a tréninkové metody k dosažení Tao, ačkoli cíle jsou stejné, jakož i základní teorie tréninku. Jak bylo již dříve uvedeno, od dynastie Sung a Jüan (960-1368) mezi různými školami vynikly tyto dvě: Škola mírného pěstování (Čching-siou-pchaj) a Škola zasazení a roubování (Caj-ťie-pchaj).
DVA HLAVNÍ STYLY TAOISTICKÉHO ČCHI-KUNGU
6. Taoisté studovali vliv bylin a jejich užitek při tréninku čchi-kungu, kdežto buddhisté jim nikdy nevěnovali příliš mnoho pozornosti. Taoistické spisy obsahují tudíž více bylinářských receptů než buddhistické.
5. Taoistický trénink Si-suej-ťing je jak fyzický, tak duševní, zatímco buddhisté zachovávají především duševní trénink. Trénink taoistů začíná různými fyzickými cvičeními, jako je třeba masáž pohlavních žláz. Fyzická stimulace podporuje zvýšenou produkci semene, které se přeměňuje na čchi, buď fyzicky nebo mentálně. Taoistické spisy pojednávají o mnoha fyzických technikách, zatímco buddhistické texty jsou zaměřeny ryze spirituálně a zdůrazňují meditaci. (viz kapitola IV.)
4. Taoisté vyvinuli mnoho technik, jako je "Dvojité pěstování" nebo "Nabírání bylin vně Tao", kterými chtěli napomoci při tréninku Si-suej-ťingu. Buddhisté je praktikovat nesmějí. Taoisté z některých škol dovolují a dokonce podporují meditaci ve dvou a pohlavní styk. V buddhistických klášterech byly sexuální praktiky čchi-kungu vždy zakázány. To je zřejmě největší rozdíl v jejich tréninku.
3. Z výše uvedených důvodů je mnoho tréninkových technik vyvinutých taoisty účinnějších a cíle tréninku mohou být jimi dosaženy rychleji než buddhistickými metodami. To platí dvojnásob pro praktiky, jež vycházejí z těch dvou klasických způsobů používaných ke zdokonalení zdraví a prodloužení života. Ale když trénink dosáhne nejvyššího stupně pěstování duše v Si-suej-ťingu, zdají se buddhistické způsoby účelnější. Buddhisté se zaměřují na trénink pro budoucnost místo na přítomnost, zatímco taoisté věnují větší pozornost přítomnosti.
2. Taoisté odhalili veřejnosti více ze svého tréninku než buddhisté. Protože taoistický trénink lze použít k dosažení zdraví a dlouhověkosti rychleji a účelněji, než buddhistický trénink, mohou jeho techniky používat i normální lidé, kteří se nechtějí vzdát svého běžného života a stát se askety. Z tohoto důvodu bylo nalezeno více taoistických tréninkových dokumentů než buddhistických. Ale prapůvodní teorie, principy a tréninkové metody jsou zaznamenány v buddhistických spisech.
1. Ačkoliv to byli buddhisté, kdož založili tyto dva typy tréninku, utajovali je tak přísně, že trénink nenašel mnoho příležitostí vyvíjet se a rozvinout. Ale jakmile se jednou tyto dva klasické způsoby naučili taoisté, pokračovali v jejich rozvoji. Z toho logicky vyplývá, že taoistické tréninkové metody jsou úplnější a systematičtěji organizované než buddhistické.
I-ťin-ťingu a Si-suej-ťingu:
Rozdíly mezi buddhistickým a taoistickým tréninkem
Nyní, když máte obecnou představu o názorech a filosofii, kterými se buddhisté a taoisté řídí ve svém tréninku, můžeme se věnovat tomu, co si myslí o I-ťin-ťing a Si-suej-ťing čchi-kungu.
Vědomí nebude čisté, klidné a mírné, což je nezbytně nutné k pěstování ducha. Jelikož mnoho taoistů trénuje hlavně kvůli upevnění zdraví a dlouhověkosti, místo kvůli osvícení, považují tyto metody za výhodné.
6. Téměř všichni buddhističtí mniši jsou proti takovým tréninkovým metodám, jako je "Dvojité pěstování" anebo "Nabírání bylin vně Tao", včetně jejich sexuálních praktik. Věří, že používání čchi někoho jiného k vlastnímu zdokonalení může vést k emocionálnímu poškození a narušit celý proces.
5. Jelikož klade důraz výhradně na zdokonalení duše, dosáhla buddhistická duševní kultivace všeobecně vyšší úrovně než u taoistů. Například, i když je meditace čchan jen odnoží buddhistického zdokonalování duše, dosáhla takového stupně, že by se z ní taoisté stále měli co učit.
4. Buddhistický čchi-kung se soustřeďuje především na přeměnu v Buddhu, kdežto taoistický čchi-kung se zaměřuje na délku života a osvícení. Mezitím, co usilují o buddhovství, většina buddhistických mnichů koncentruje všechnu svou pozornost na pěstování svého ducha. Taoisté zase cítí, že k tomu, aby dosáhli konečného cíle, potřebují mít zdravé fyzické tělo. To je možná důvod, proč se dožívá velmi dlouhého věku více taoistů než buddhistů. Během devatenácti set let hledání našli mnoho cest vedoucích k posílení těla a ke zpomalení degenerace orgánů, což je klíč k dosažení dlouhého věku. Mnoho taoistů žilo déle než 150 let. V taoistické společnosti se říká: "Sto dvacet znamená umřít mladý". To neznamená, že buddhisté se nevěnovali žádným fyzickým cvičením. Věnovali, ale bohužel se to omezovalo pouze na ty, kteří pěstovali buddhistická bojová umění, což byli např. šaolinští kněží. Proto lze obecně říci, že dnešní buddhisté se dělí na dvě hlavní skupiny. Jednu představují buddhističtí bojovníci a někteří buddhisté, "nebojovníci", kteří trénují fyzické tělo i duši, zatímco druhou skupinu tvoří ti, kteří stále fyzický trénink ignorují a zdůrazňují pěstování duše.
3. Taoisté a buddhisté mají v tréninku rozdílné postoje. Všeobecně řečeno, buddhistický trénink je konzervativnější než taoistický. Například ve výcviku čchi-kungu kladou buddhisté důraz na "zdokonalování těla" (siou šen) a "zdokonalování čchi" (siou čchi). Hledají způsoby, jak se ubránit osudu, vyhnout nemocem a prodloužit běžnou délku života člověka.
2. Třebaže buddhisté i taoisté uchovávali svůj trénink po dlouhou dobu v tajnosti, buddhisté byli přísnější než taoisté. To platí především o buddhistech tibetských. Před začátkem vlády dynastie Čching, ačkoliv byl jak buddhistický, tak i taoistický čchi-kung skrýván před prostými lidmi, byli taoističtí mniši schopni učit se od svých mistrů snadněji než buddhisté. V buddhistické společnosti bylo vždy vybráno jen několik důvěryhodných žáků, aby se naučili hlubší aspekty tréninku čchi-kung.
1. Z hlediska filosofie tréninku je buddhismus konzervativnější, zatímco taoismus je naopak přístupnější novým názorům. Už v minulé kapitole jsme hovořili o tom, že je učení taoismu obecně více přístupné, protože náboženský taoismus vznikl tak, že začlenil dovezenou buddhistickou kulturu do tradičního učeneckého taoismu. Kdykoli taoisté našli nějakou tréninkovou metodu nebo teorii, která by jim pomohla urychlit a zefektivnit jejich trénink a zdokonalování, osvojili si ji. To bylo však téměř nemožné pro buddhisty, kteří věřili, že jakákoliv jiná filosofie než buddhismus je nesprávná. V buddhistické společnosti by byly nové myšlenky na zdokonalení považovány za blud. Například šestý patriarcha Čchanu, Mistr Chuej-neng [638-713], jenž žil v době vlády dynastie Tchang, změnil některé metody meditace a filosofii a byl dlouhou dobu považován za odpadlíka. Kvůli tomu se škola Čchan rozdělila na severní a jižní linii. Toto je mezi buddhisty známo a říká se tomu "Rozklad zděděných metod šestým učitelem" (Liou-cu šuo-čchuan-fa). Díky tomuto postoji měli taoisté více příležitostí učit se, srovnávat a poznat. Pochopitelně se v mnohých ohledech vyvíjeli rychleji než buddhisté. Například v tréninku čchi-kungu pro zdraví a dlouhověkost jsou taoistické teorie a tréninkové metody systematičtěji organizovány než u buddhistů.
Abychom vám pomohli lépe poznat buddhistický a taoistický čchi-kung, chtěli bychom stručně popsat hlavní rozdíly mezi těmito dvěmi tréninkovými metodami náboženského čchi-kungu. Potom se budeme věnovat jejich odlišnostem od tréninku I-ťin-ťing a Si-suej-ťing čchi-kungu.
ROZDÍLY MEZI BUDDHISTICKÝM A TAOISTICKÝM ČCHI-KUNGEM
Jak vidíte, taoismus již byl náboženstvím a studiem vědeckých metod čchi-kungu. Jako moderní a vědečtí studenti čchi-kungu byste si měli osvojit metody čchi-kungu, které vám pomohou. Vynechte všechno nadpřirozené. Je však třeba znát historické pozadí, abyste pochopili kořeny a motivaci tréninku.
Soudím, že hlavním rozdílem mezi těmito dvěmi taoistickými školami je skutečnost, že Škola mírného pěstování má za cíl dosažení osvícení podobnou cestou, jakou se buddhisté snaží dosáhnout buddhovství, zatímco Škola zasazení a roubování se stejnou cestou snaží dosáhnout normálního, zdravého a dlouhého života. O těchto dvou hlavních taoistických školách si podrobněji povíme v třetí části této kapitoly.
Nicméně Škola zasazení a roubování tvrdí, že metody Dvojího pěstování a Nabírání bylin vně Tao spolu s Velkou cestou zlatého elixíru jen přispívají k urychlení celého procesu. Z toho důvodu se taoistický trénink čchi-kungu běžně nazývá "Tan Ting Tao Kung", což znamená "Cvičení Taa v kalichu elixíru". Taoisté původně věřili, že elixír najdou v bylinách. Později si uvědomili, že jediný skutečný elixír sídlí v jejich těle.
Podle používané tréninkové metody lze rozdělit taoistický čchi-kung na dvě hlavní školy: Školu mírného pěstování (Čching-siou-pchaj) a Školu zasazení a roubování (Caj-ťie-pchaj). Tato škola se rozvinula především po dynastiích Sung a Jüan (960-1367). Meditační a tréninkové techniky Školy mírného pěstování jsou podobné metodám buddhistickým. Zakládají se na tom, že jedinou cestou k dosažení osvícení je Velká cesta zlatého elixíru, podle níž pěstujete elixír sami v sobě. Cvičit s partnerem za účelem zdokonalení je prý nemorální a způsobí citové problémy, jež výrazně ovlivní zdokonalení v záporném slova smyslu.
Třetí metoda, Nabírání bylin vně Tao, využívá k urychlení a ovládání sebezdokonalování byliny. Bylinami se zde rozumí rostliny, jako např. ginseng, nebo živočišné látky, jako např. pižmo. Mnozí taoisté bylinami myslí také čchi získanou z pohlavního styku.
Při praktikování druhé metody, Dvojitého pěstování, využíváte partnera k rychlejšímu vyrovnání čchi. U většiny lidí není čchi zcela vyrovnaná. Někdo je příliš optimistický, někdo naopak pesimistický. Víte-li, jak si s partnerem vyměnit čchi, můžete si navzájem pomoci a urychlit tak trénink. Váš partner může, ale nemusí, být stejného pohlaví jako vy.
Velká cesta zlatého elixíru učí cvičení čchi-kung ve vás samých. Tato metoda je založena na předpokladu, že elixír dlouhověkosti nebo dokonce osvícení najdete sami ve svém vlastním těle.
Taoisté je pak modifikovali, aby vyhovovaly jejich vlastním podmínkám a potřebám, přičemž některé z praktik, jako třeba Si-suej-ťing, taoisté cvičili mnohem intenzivněji než buddhisté. Mnoho stylů taoistického čchi-kungu je založeno na teorii zdokonalování ducha i fyzického těla. Taoismus všeobecně zachovává tři tréninkové metody: Velkou cestu zlatého elixíru (ťin-tan ta-tao), Dvojité pěstování (šuang-siou) a Sběr bylin vně Tao (tao waj cchaj jao).
Nenechte se svést myšlenkou, že meditace čchanového buddhismu (zazen) je podřadná vůči taoistickému přístupu k dosažení osvícení neboli buddhovství. Buddhisté měli vlastně často mnohem větší úspěch při dosažení osvícení, než taoisté s jejich klidnou meditací. K tomu ještě mnoho z taoistických praktik čchi-kungu pochází od buddhistů.
Ačkoli se zdá být teoreticky prostým, je trénink dlouhověkosti ve skutečnosti velice náročný. Nejprve se musíte naučit, jak vybudovat čchi a naplnit vašich osm kanálů čchi. Pak se musíte naučit, jak čchi dovést do morku kostí, a jak jej "umýt". Vyjma několika taoistických mnichů existuje jen málo lidí, kteří žili déle než 150 let. Důvodem je obrovská náročnost tréninkového procesu. Vaše mysl musí být naprosto očištěná, abyste se mohli plně soustředit na cvičení. Jestliže nežijete klidným a vyrovnaným životem, váš trénink nebude účinný.
Důležitou součástí tohoto tréninku prodloužení života je I-ťin-ťing a Si-suej-ťing čchi-kung. Zatímco pomocí I-ťin-ťing čchi-kungu posílíte své fyzické tělo, základní myšlenkou Si-suej-ťing čchi-kungu je udržet oběh čchi v morku, který musí zůstat čistý a zdravý. Váš morek v kostech totiž tvoří většinu krvinek. Ty pak živí orgány a ostatní buňky v těle, přičemž odvádějí odpadní látky z těla. Máte-li zdravou krev, vaše tělo je dostatečně vyživováno a je schopno účinně odolat nemocem. Je-li morek čistý a čerstvý, vyprodukuje nesmírné množství krvinek, jež pak dokonale odvedou svou práci. Celé vaše tělo bude zdravé a degenerace vašich orgánů se značně zpomalí. Vaše tělo se částečně podobá drahému autu. Když budete jezdit na kvalitní benzín, budete jezdit dlouho a bez poruch, ale použijete-li méně kvalitních pohonných hmot, motor zestárne o mnoho rychleji. Chcete-li dosáhnout osvícení, musíte se naučit, jak vést čchi do mozku a živit jej, a jak pozvednout vašeho ducha.
První krok zahrnuje posílení ťingu a jeho přeměnu na čchi pomocí meditace a jiných metod. Čchi se potom vede do hlavy, kde nasytí mozek a pozvedne šen. Když se taoista dostane na tuto úroveň, říká se, že "tři květiny se setkaly na vrcholku" (san chua ťü ting). Toto stádium je nezbytné k pevnému zdraví a dlouhověkosti. Nakonec může taoista začít cvičení, jehož cílem je dosažení osvícení. Nicméně největší překážkou na cestě k tomuto cíli jsou emoce, které ovlivňují myšlení a ruší vyrovnanost ducha. Proto se taoisté uchylují do ústraní, do hor, kde jsou stranou lidí a rušivých vlivů. Obvykle též dávají přednost vegetariánské stravě před masem, poněvadž se domnívají, že nevhodná strava by zatemnila jejich uvažování a zvyšovala nežádoucí emoce, odvádějíc ducha od sebezdokonalování.
4. rozdrtit nicotu (fen-suej sü-kchung).
3. vypracovat šen do nicoty (lien šen chuan sü) a
2. nasytit šen (ducha) čchi (lien ťing chua šen),
1. Přeměnit ťing (esenci) na čchi (lien ťing chua čchi),
Taoističtí mniši zjistili, že k tomu, aby zdokonalili svého ducha, je třeba vypěstovat čchi přetvořenou z jejich ťingu (jádra, esence). Běžný taoistický trénink čchi-kungu má následující podobu:
Věří, že lidského ducha lze zdokonalovat pouze tehdy, když sídlí v lidském těle, takže neustálý koloběh znovuzrození je nezbytný k dosažení osvícení.
Stejně jako buddhisté, i taoisté věří, že jestliže si vybudují pevného a svobodného ducha (šen), vyhnou se tak kruhu opakované reinkarnace. Dosáhne-li taoista tohoto stádia, dosáhl cíle osvícení. Říká se, že dosáhl věčného života. Nicméně, není-li schopen vy-pěstovat si před svou smrtí dostatečně silného ducha, jeho duše nebo duch nepůjde do pekla, nýbrž bude sám ovládat svůj vlastní osud, přičemž buď zůstane duchem nebo se znovu narodí jako člověk.
TAOISTICKÝ ČCHI-KUNG
Takto, přestože samotné taoistické náboženství nehrálo v čínské společnosti od 17. století významnou roli, skrze čchanový buddhismus a neokonfuciánskou filosofii působil taoismus nadále velmi silně na čínskou kulturu a filosofii. A taoistické nauky tzv. vnitřní alchymie (nej-tan), které představují základ většiny cvičení čchi-kung (qigong), pronikají dnes prostřednictvím tradičních čínských bojových umění a zdravotních cvičení (wu-šu / kung-fu, tchaj-ťi, tchaj-ťi-čchüan atd.) do celého světa.
Nejrozšířenějším náboženstvím však zůstával nadále buddhismus, jehož čínská odnož - čchan (jenž se později - hlavně v období Kamakura - stal, pod názvem zen, jedním z nejdůležitějších nábožensko-filosofických učení v Japonsku) - do sebe transformovala veškerý duchovní potenciál upadajícího taoistického náboženství.
Taoisté byli naopak pronásledováni a jejich knihy byly páleny. Hlavní čínskou ideologií zůstalo reformované konfuciánství - doplněné samozřejmě z taoismu převzatými prvky (meditační a dechová cvičení, princip čchi, harmonie člověka s přírodou) - i za vlády mandžuských panovníků [dynastie Čching-Abachaj; 1644-1912].
Poté, co Čingischán rozdrtil tangutský stát Sia, chán Möngke stát Nan-čao a chán Kublaj sungskou říši, stali se mongolští feudálové pány celé Číny. Přestože v období vzniku feudálního státu byli Mongolové šamanisty, ke všem náboženstvím snášenlivými - Čingischán k sobě dokonce zval taoistického mudrce Čchang Čchuna - pozdější chánové upřednostňovali buddhistickou církev, jejíž podporu si zajistili tím, že ji obdarovávali kláštery a polnostmi.
V roce 667 byl Mistru Lao-c" udělen králem Kao-cungem (†683) posmrtný titul Nejvyšší nebeský a prvotní císař (Tchaj-šang tchien-jüan chuang-ti). Jeho nástupce, král Süan-cung, zvaný Li Ling-ťi (Ming Chuang, 713-756), zavedl v r.737 oficiální vyučování taoistické filosofie. Byly dokonce zavedeny zkoušky z taoistických klasiků, které byly po jistou dobu stejně významné jako zkoušky z konfuciánských spisů (S"-šu-ťing a Wu-šu-ťing). Za jeho vlády existovalo v Číně přes 1 600 taoistických klášterů, do nichž odcházely jako mnišky i princezny z císařského rodu.
V období dynastie Tchang (618-907) se těšil Lao-c" a taoismus větší úctě, ale i přízni císařského dvora, než kdykoliv předtím.
Vesmír je tvořen pěti oblastmi časoprostoru (čtyři hlavní body korespondují se čtyřmi ročními obdobími, kromě toho je zde Střed). Těmto pěti oblastem, symbolizovaným barvami, odpovídá na Zemi pět prvků a pět posvátných hor, a u člověka pět vnitřních orgánů. Ty jsou napájeny každý svým příslušným prvkem a v tom ročním období, jehož vliv mu vyhovuje. Máme tedy určitý kód, který nám umožňuje přizpůsobit život mikrokosmu životu makrokosmu. Důležité je vybrat si ve vnějším světě látky, které jsou nejvhodnější k tomu, aby živily vnitřní orgány. Kromě toho je třeba zajistit dobrý oběh životních principů uvnitř těla tím, že se vyhýbáme překážkám, hlavní příčině nemoci.
Wu-neng-c" (9.stol.) k tomu poznamenává: "Lidská přirozenost je duch a život je čchi. Prolínají se vzájemně v prázdnotě, aby pak společně povstaly a harmonizovaly spolu tak, jako okarína s flétnou anebo jin a jang".
Životní sílu čchi získáváme přirozeně z vesmíru a je nutno ji neustále obnovovat. Zatímco vrozená čchi (sien-tchien-čchi) je nezbytná ke vzniku života, získaná čchi (chou-tchien-čchi) živí tělo a zodpovídá za jeho vývoj. Oba dva prameny energie spolupůsobí vzájemně. Staří mistři říkali, že "na nebi jsou tři poklady - slunce, měsíc a hvězdy; na zemi taktéž tři - voda, oheň a vítr, a právě tak nalézají se tři poklady i v člověku - esence (ťing), čchi a duch (šen)".
Kniha utrpení praví: "Život vzniká, je-li přítomna čchi: formy se utvářejí, je-li čchi v rovnováze".
Sestáváme tedy z jin a jangu, jež jsou vlastně nebeským a pozemským "dechem". Konkrétně naše vyšší (éterická) duše, Chun, je nebeská a naše nižší duše, Pcho, je pozemská. Co se týče životní (vesmírné) energie čchi, tato má šest podob: Jin (Stín) a Jang (Světlo), Feng (Vítr) a Ju (Déšť), Chej (Tma) a Ming (Jas). Této životní energie by nemělo být ani málo, ani příliš.
Abychom pochopili různé vnější i vnitřní metody, musíme si utvořit obraz o taoistických názorech na lidské tělo. Podle nich je lidské tělo přesnou kopií vesmíru a jeho různé prvky mají své analogie ve vnějším světě. Viditelný vesmír je emanací Tao, v němž byly Jin a Jang úzce propojeny v jeden nediferencovaný dech (čchi), který nazýváme Prvotní dech (Jüan-čchi). Oddělením Jin a Jang vznikla Nebesa a Země, a z jejich spojení vznikli lidé i všechna stvoření.
Ovšem technik, umožňujících dosažení a udržení této plnosti energie, je mnoho; počínaje nehybností, jež nikdy nevymizela, i když po jistý čas byla zatemněna jinými technikami, aby se v období Tchang (618-907) zjevila v podobě, kterou nazýváme vnitřní alchymie (nej-tan) nebo embryonální dýchání a která představuje základ většiny cvičení čchi-kung.
Myšlenka, že nehybnost - bránící ztrátám energie, způsobovaným touhou jednat - umožní zvětšit vnitřní sílu a prodloužit život, je zde jednoznačně zdůrazněna. Proto měl ideální vládce praktikovat wu-wej. Podstatou taoistické hygieny byla představa, že smyslové orgány jsou otvory, cestami, jimiž unikají životní síly, a tudíž je třeba je hlídat a udržovat tyto životní síly na svém místě.
Jelikož kladl velký důraz na dosažení dlouhověkosti a magii, odsuzuje ve svém díle Pao-pchu-c" přísně mistra Čuanga, neboť nepřikládal větší váhu životu nežli smrti a odmítal tělesné techniky. Oproti tomu si Ke Chung velmi vážil Lao-c"a, a to i přesto, že jej nepovažoval za božstvo, nýbrž za mimořádně nadaného člověka, jenž miloval nehybnost a neměl žádných žádostí.
Ke Chung (Ko Hong) - zvaný též Mistr Prostota - sepsal kromě uvedeného díla i množství dalších spisů o léčivých rostlinách, dechových cvičeních, magii i filosofii. Pokud jde léčitelství, připouští užitečnost nealchymistických léků, ovšem s výhradou, že neumožňují dosáhnout nesmrtelnosti.
Ve 3. století vznikly velice významné komentáře k taoistickým spisům. Wang Pi (226-249) sepsal komentář k Tao-te-ťingu a Siang Siou (220-301) a Kuo Siang († 312) komentáře k dílu Čuang-c"a. Jejich dílo pak počátkem 4. století doplnil svým spisem Pao-pchu-c" mistr Ke Chung (283-345), jenž byl po Wej Po-jangovi největším teoretikem alchymie (zdědil po svém mistrovi velkou knihovnu, jejíž katalog je prvním dochovaným přehledem taoistických spisů).
Toto dílo se zabývá především transmutací kovů a výrobou rumělky, sloužící k výrobě elixíru nesmrtelnosti; díky esoterické terminologii jsou však mnohé pasáže nezasvěceným nesrozumitelné. Ústřední myšlenkou díla je, že v alchymistické peci lze urychlit přirozenou přeměnu.
V subkultuře, odsuzované učenci a literáty, se staré taoistické učení postupně mění v náboženství. V tyglíku čínské společnosti se mísí hlavní zásady filosofického taoismu s mytologií i šamanské praktiky s buddhistickou doktrínou, vzniká lidové náboženství, nazývané Tao-ťiao (Nauka o Cestě). Za zakladatele této doktríny je považován sečuánský mystik Čang Tao-ling, nazývaný též Tchien-š´ (Nebeský mistr), a tradice datuje její vznik do r. 142. V tomto případě se jednalo spíše o církev - jejíž odnože, sekty, existují dodnes, odvozujíce se přímou linií od svého zakladatele - než o filosofickou školu. Zhruba v téže době vznikly i dvě taoistické sekty: Wu-tou-mi-tao (Cesta pěti měřic rýže) a Tchaj-pching-tao (Cesta velikého klidu). První z nich založil Čang Tao-ling a druhou učenec Čang Ťiao. Jelikož chanský taoismus odsuzoval hromadění bohatství a razil myšlenky rovnosti i v praxi, není divu, že stoupenci sekty Tchaj-pching-tao stáli v čele povstaleckého hnutí Žlutých turbanů (184-189). V této době žil i další významný taoistický mistr Wej Po-jang, jemuž je připisován nejstarší alchymistický traktát, nazvaný Čou-i cchan-tchung-čchi, což lze nepřesně přeložit jako Trojí shoda mezi cestami Nebes, Podnebesí a Člověka anebo Trojí shoda cest I-ťingu, taoismu a alchymie.
"Lao-c" dokázal sytit svou životní energii, ovládal umění, jak jí nabýt a neplýtvat s ní. Žil více než osmdesát let. V té době jej nazývali Skrytým mudrcem. Když pak ctnost ve státě Čou upadala, Lao-c" nasedl na vůz, do nějž byl zapřažen zelený buvol, a odebral se na Západ."
První část - Tong čen - je připisována Jüan-š" tchien-cunovi (Nebeský vládce prvopočátku), druhá Tchaj-šang Tao-ťünovi (Nejvyšší pán Tao) a třetí Tchaj-šang Lao-ťünovi (nejvyšší pán Lao). Tím posledním je vlastně zbožštěný Lao-c". Podle jiného výkladu náleží tři tongy třem Pánům, kteří jsou hypostazemi Jüan-š´ tchien-cuna. Traduje se, že Lao-c" byl žákem Tao-ťüna, jenž byl sám žákem Tchien-cuna. Zdá se, že převládající představou té doby bylo přesvědčení, že Lao-c", stejně jako Buddha, se nepřetržitě navrací na zem, aby v podobě avatárů učil dávné vládce. Nápis z r. 165 se také mlhavě zmiňuje o praxi meditace a dlouhověkosti, jež prý Lao-c" ovládal a vyučoval.
Podle tradice byly hlavní texty zjeveny a slouží jako prostředek komunikace mezi bohy a lidmi, kteří prý díky jim mohou proniknout do tajemství a dosáhnout nadpřirozeného života. Kromě toho se traduje, že určité posvátné texty byly ukryty v jeskyních uvnitř jistých hor. Možná právě proto je Tao-cang dělen do tong. (Toto slovo zároveň znamená tajemnou jeskyni i styky s posvátnými silami.) Úvod každého tong představuje originální text, zjevený jedním ze tří božstev, předsedajících rozsáhlému taoistickému panteonu.
Tento kánon sice prodělal s průběhem staletí mnohé změny, jeho původní struktura však nebyla zásadně narušena. Spisy jsou rozděleny do tří hlavních skupin a čtyř skupin dodatků. Tyto tři skupiny se nazývají tong, což doslova znamená "jeskyně.
Z hlediska písemných pramenů vedl tento synkretismus k vytvoření velmi rozsáhlé náboženské literatury, která byla posléze - po vzoru buddhistické Tripitaky (čín. San-cang) - uspořádána do Taoistického kánonu (Tao-cang), skládajícího se z 1 464 spisů.
Kromě všemožných typů lidového náboženství jsou zde od počátku našeho letopočtu patrny sílící vnější vlivy, z nichž nejvýznamnějším je pronikání buddhismu do chanské říše.
Rozdíly mezi těmito dvěmi formami taoismu byly zpočátku zcela zjevné, avšak postupem času se hranice mezi nimi - tak, jako u všech ostatních učení v historii - staly méně zřetelnými. Kromě toho se s původním základem průběžně mísily další náboženské a magické tradice, které jej neustále měnily.
Většina historiků rozlišuje mezi filosofickou školou Tao (Tao-ťia) a taoistickým náboženstvím (Tao-ťiao). Stejně tak i dvorní historik S"-ma Tchan v r. 110 př.Kr. označuje učení Mistra Lao-c" jako Školu Cesty (Tao-ťia), přičemž o Čuang-c"ovi se zmiňuje jako o "člověku, ovládajícím tajná umění (fang-š")", a představiteli "Školy Jin-Jang" - nikoli jako o taoistovi. Dá se říci, že Lao-c" byl představitelem filosofického a Čuang-c" mystického taoismu; oba dva proudy však považovaly za základní prvek svého učení zásadu wu-wej (ne-činnosti či následování přirozenosti).
Taoismus je jedním ze základních směrů staročínské filosofie, jenž vznikl pravděpodobně v 5. století př.Kr., i když mnohé prameny kladou jeho vznik - zároveň s údaji o životě jeho zakladatele, mudrce Lao-c" - až do 4. století př.Kr. Ve 3. století n.l. se zformulovala jeho teologicko-rituální struktura a taoismus se stal státním náboženstvím, jímž byl až do 10. století.
Taoismus aneb Umění, jak vládnout spontánností
Z knihy:
PROČIŠŤOVÁNÍ ŠENU A JEHO NÁVRAT DO NICOTY
NEJ-TANOVÉ MYTÍ DŘENĚ/MOZKU
WAJ-TANOVÉ MYTÍ DŘENĚ
NEJ-TANOVÁ SUBLIMACE ČCHI
WAJ-TANOVÁ SUBLIMACE ČCHI
ČIŠTĚNÍ ČCHI A JEJÍ PŘETVÁŘENÍ NA ŠEN
NEJ-TANOVÝ TRÉNINK
WAJ-TANOVÝ TRÉNINK
Kapitola V. - Trénink si-suej-ťing čchi-kungu
ŽELEZNÁ KOŠILE A POKRÝVKA ZLATÉHO ZVONU
OBECNÉ KONCEPTY ZE STARÝCH DOKUMENTŮ
TEORIE A PRINCIPY
Kapitola IV. - I-ťin-ťing čchi-kung
MASÁŽE UŠÍ
CVIČENÍ PAO-ČCHIEN-KUNG
Kapitola III. - Masáže a relaxační cvičení
DOPORUČENÍ OHLEDNĚ SEXUÁLNÍHO STYKU
Ovládání ledvin a prvku vody
Ovládání plic a prvku kovu
Ovládání žaludku a prvku země
Ovládání jater a prvku dřeva
Ovládání srdce a prvku ohně
ZÁKLADNÍ CVIČENÍ VYUŽÍVAJÍCÍ PĚTI HLÁSEK
CVIČENÍ TŘÍ TAJEMSTVÍ
SEZÓNNÍ CVIČENÍ (24 sestav)
UNIVERZÁLNÍ CVIČENÍ
POSTNÍ CVIČENÍ
12. Masáž páteře
11. Masáž Jung-čchüanu
10. Masáž ledvin
9. Masáž pupku
8. Napínání luku
8. Napínání luku
7. Podpírání nebes
6. Otáčení nebeským kmenem
5. Masáž míchy
4. Bušení / víření nebeských bubnů
3. Umývání na sucho
2. Převalování slin
1. Skřípání zuby
CVIČENÍ ZÁKLADNÍ
Kapitola II. - Výběr zdravotních cvičení tchaj-ťi-čchüan
Škola zasazení a roubování (caj-ťie-pchaj)
Škola mírného pěstování (čching-siou-pchaj)
Dva hlavní styly taoistického čchi-kungu
Rozdíly mezi buddhistickým a taoistickým čchi-kungem
Taoistický čchi-kung
Kapitola I. - Úvod
Předmluva - Taoismus aneb Umění, jak vládnout spontánností
Obsah:
Kniha je doplněna názornými ilustracemi a popisy cvičení a masáží.
Její obsah tvoří - kromě úvodu do principů čchi-kungu - jednak univerzální taoistická cvičení, jednak techniky k odstranění konkrétních zdravotních potíží.
Příručka taoistického čchi-kungu vycházející z čínské tradice regulování životní energie čchi.